Víte, poslední dobou na mě mluví lidé. Cizí lidé. To se dřív moc nestávalo. Možná, jak stárnu, mají pocit, že jim něčím obohatím život. Že už mám jisté životní zkušenosti.

Paní v obchodě si se mnou povídá o dekoracích.
Chlap v metru mi dá svoji vizitku s ručně naškrábaným číslem. Povídá o rodičích, v jakém se narodil znamení, co dělá za práci.
„Zavolejte, půjdeme na večeři!"
Asi řeknu milému, takové pozvání na večeři bychom si neměli nechat ujít.

Autobusák si celou dobu povídá jen se mnou. Asi daň na oblíbená první dvě místa. Už vím, že mu za dva roky bude šedesát a miluje skateboard. Sice padá, ale zkouší to dál. Jen nemůže najít stejnou věkovou kategorii s láskou k prkýnku (jak on sám říká).
„A co děláte ráda vy?"
„Fotím."
„A už jste byla fotit na Plešivci?"

Byla a byl to úžasný výlet.
Když jsem vám psala manuál na focení, berte Plešivec jako tip kde fotit. Jde to samo.