Říkáme jí mistička, ale rozhodně to není žádný prcek. Jen je menší, než její betonová ségra. Takový malý houmlesáček, protože domov sice má, místo ale ne. Přesouvám ji sem a tam, tam a sem. Až dostane lak, který si tyká s potravinou, zasypu ji po okraj arašídy a bude.

To jsem vám takhle přemýšlela, ideální kombinace na přemýšlení je les a spící dítě, že mám vlastně obrovské štěstí, když se nemusím živit tělem. Rozuměj modelkou, zpěvačkou. Že bych sama sebe nikdy prodat neuměla. Né že bych si nevěřila. Jsem skvělá, já to vím, ale proč bych vám to měla cpát, že. Taková velká důvěra v sebe sama je moc důležitá. Sice nám rodiče vtloukali do hlavy, že samochvála smrdí a leckdy způsobili chudáku dítěti ostych až za uši, ale v dnešním světě už se do rohů nekouká a když se neprodáte, tak jako nic. Proto mám radost, že můžu vychvalovat ty své betonové děti, místo sebe. A nejen to.

Při focení betonové misky mi došlo jak krásně se nám (mně) podařil sladit obývák. Jak si všechny ty zemité stíny užívám. Šedá, modrá, béžová spolu s velmi světlou podlahou. Oživení v podobě zelených rostlin a dřeva. Zní to jako banalita, ale trvalo mi to 5 let. Už jen tím, že s nákupy vyčkávám a vše pořizuji hlemýždím krokem. Pak se vám z domova nestane vetešnictví. A peněženka to taky uvítá.

A když už jsme u těch radostí, představuji vám Philodendron Monkey Mask někde jako Monstera Obliqua. Je to dokonalost, i když vypadá jak housenkou ožraná.
A teď už krásné úterý, moji milí.