Často mám pocit, že je hotovo. Dokonalá část místnosti, přesně podle mě. Jenže po pár dnech, týdnech mám zase potřebu změny. Není to ono. Chce to něco jiného. Tam ubrat, tam přidat. Tam bylo přidáno moc, tam zase málo. Teď toužím po velkém, dřevěném stolu. Ideálně jako náš projekt.

Když jsem byla malá, jezdili jsme na chatu, kterou děda postavil. A do té chaty vyrobil velký stůl. Krásný, dřevěný, jídelní. Sice chata byla malá, taková ta klasika. Dole kuchyň s obývákem (no, obývákem. Postel jako gauč a schody nahoru) a nahoře dvě malé ložnice. A velký komín. Stůl byl velký a zabíral hodně prostoru. Ale všichni jsme se k němu vešli. Po čase měl hodně kazů, někomu by to mohlo na jeho kráse kráse ubrat. Ale každá rýha něco znamenala. A skleničky na něm stály šikmo. A přesně po takovém toužím. Se dřevem neumím, nevím ani jaké koupit a nevím jak na vlastní jídelní stůl. Tajně doufám, že se podrobný návod objeví u Moniky z kopečku, tam ten stůl (klik) již mají!


Tak místo stolu, děláme stolky. Betonové. Na kytky. Každý je jiný, prostě originál! Vejdou se všude a hlavně ihned oživí každý kout. Přesně takový, u kterého si lámete hlavu co tam dát. Navíc je můžete natřít, napatinovat, nechat jak jsou nebo zkusit vzory. Zní to jako reklama na další úžasný produkt, ale já jsem z betonu vážně nadšená. Možná je to jejich přidanou hodnotou, je to totiž vaše dílo.

Krásné pondělí vám všem. Je pondělí, že jo?