S plným to-do listem sama doma. Na celé dopoledne. To už se skoro tři roky nestalo. Snad jen máma pochopí, jaký dar to je. Čas jen pro sebe, na delší dobu než sprcha nebo návštěva toalety. Takže, co budu dělat?

Mám napsat dva články pro klienty, udělat jeden foto diy návod pro agenturu a připravit posty na pracovní fb. Ale jsem sama doma. Nemusela jsem se moc rozmýšlet a notebook odložila na pracovní stůl. Plán byl jasný. Z obýváku, který vypadal spíš jako dětský koutek, udělat skutečný obývací pokoj. Přemístit a roztřídit hračky na jejich místo, z výbuchu granátu opět udělat domeček pro panenky, posbírat mini ponožky, zahrát si na Colomba a najít dlouho ztracené hračky a pastelky pod knihovnou a sedačkou, vysbírat z koberce modelínu. Hurá, konečně to trochu připomíná domov dospělých. Snad jen polštáře by nemusely být na zemi a když je dám na sedačku, dokonce tam pár hodin i zůstanou. Znovu sahám po žluté. Blaženost. Ještě bych mohla znovu natřít kovové podnoží konferenčních stolků. Ale co, peču na to. Dokud je Ema bude stěhovat sem a tam a přitom je systematicky obouchávat, snad to ani nemá cenu. Tak budou mít na chvilku patinu.







Vše je na svém místě a já si sedám na sedačku se šálkem kávy. To je pocit, panečku. Dokonce si i to kafe vypiju teplé a bez toho, aby do mě někdo drkal a lezl mi na záda. Tak jo, už se těším, až bude zase Ema doma ❤