Vchod, který není do ulice, ale kouká nám do zahrady. Stačí pár kroků a usedám na vyrobenou lavičku, kterou jsem dostala k narozeninám. Mám výhled na levanduli, která byla původně stromková. Teď je z ní taková velká koule, která roste na naprosto nevhodném stanovišti. Terasu jsme pokládali sami. Lodní lak, který prý vydrží vše, vzal po zimě za své. Vyhlížím pupeny na víně, které se pne k posezení a k domu. Letos se zase pokusíme o domácí víno. Loni chytlo plíseň.

Posezení pod střechou jsem o víkendu uklidila. Nechápu jak se tam může přes zimu nahromadit tolik věcí, když tam v zimě skoro nejsme. Nechám si zatlouct hřebíky a pověsím věnec a prázdné rámečky. Nevypadá to vůbec zle. V hlavě se mi honí představa rámové galerie.

Jsem ráda, že jsem se vzdala jisté práce z kanceláře. Trochu mě překvapilo, jak to šlo hladce. Nejtěžší je překonat své obavy a věřit, že to vyjde. Ještě v pyžamu vyjít ven, nadechnout se čerstvého vzduchu, pokud se zrovna nehnojí pole, dát si snídani. To je nejlepší start a každý den je ten nejlepší. Takže jestli víte, že vám něco chybí, že nejste šťastní, začněte si své sny plnit. Jde to.